Douglas Noel Adams se narodil 11. března 1952 v Cambridge. Za devět měsíců už byl natolik známý, že po něm Crick a Watson pojmenovali jinou novou věc v Cambridge - DNA (kys. deoxyribonukleová, ale i Adamsovy iniciály). Jeho matka Janet pracovala jako zdravotní sestra a otec Christopher prodělal (DNA:) "velmi, velmi podivný posun v kariéře", postupně z post-graduálního studenta teologie na sociálního kurátora a pak na správního poradce. Brzy se kvůli finanční tísni přestěhovali do Londýna a když bylo DNA pět, tak se jeho rodiče rozvedli a on i se sestrou následovali matku do Brentwoodu v Essexu.
Svého bohatnoucího otce vídal málo a noví partneři jeho rodičů mu působili zmatek, pro který byl považován za trochu zmateného (či spíše mírně retardovaného) žáka. Přesto obdržel stipendium do přípravky v Brentwoodu (kudy prošli před ním 4 současní poslanci britské Dolní sněmovny, ministr vnitra Jack Straw, vydavatel Timesů Peter Stothard a historik David Irving (jeho životopis Rommela, dostal několik velice mastných pokut za propagování fašismu. Nebylo to tak hrozný. Spíš jen kult osobnosti.); po něm začali vycházet komici, Griff Rhys Jones a Keith Allen). V jeho třinácti se jeho matka znovu vdala a odstěhovala se do Dorsetu. DNA se změnil z denního žáka na internátníka, čímž se mu splnil jeho velký sen. Začal pokoušet svůj talent a řiditel do současnosti na něj vzpomíná jako na jediného, kdo od něj kdy dostal maximální bodové ohodneconí za povídku. Přivydělal si několik šestáků tím, že sem tam otiskli nějakou povídku v nějakém časopise. Zajímal se také o hudbu. Nějakou dobu brnkal v jedné kapele na kytaru. Ta kapela hraje dodnes a jmenuje se Pink Floyd...
Mezi lidi, kteří ho nejvíce ovlivnili (mezi první řadí Beatles) byli Monty Pythoni. Jeho "prozření" a odklon od poslouchání mainstreamových roz-hlasových skečů se podepsalo i na jeho hereckých počátcích na střední škole. Na univerzitě (kde jinde než v Cambridge) studoval angličtinu a začal psát dílka pro studentské divadlo.
Po univerzitě se dal dohromady s Pythonem Grahamem Chapmanem, kterému se líbili jeho studentské skeče a přizval ho na spolupráci na scénáři, který sice zapadl, ale jejich spolupráce trvala déle než rok. Po rozchodu s ním, se mu příliš nedařilo. V rozhlase preferovali autory, kteří dokázali napsat celou scénku na třicet sekund (Adams na tu dobu nenapsal ještě ani první souvětí). Nějakou dobu pracoval jako ochranka vládnoucí rodiny v Kataru. Tento život ho deptal, ale nedařilo se mu prosadit a trpěl nedostatkem sebevědomí. Stopař byl poslední pokus.
Po Hvězdných válkách byla science-fiction v kurzu a dozvuky Monty Pythonů otevíraly pole působnosti pro podobný styl humoru. Adams do toho šel s fůrou nápadů, ale bez celkové kocepce. Jednotlivé díly psal týden po týdnu, aniž věděl, jak to nakonec dopadne. Po půlroce práce a žitím ze zálohy konečně začalo BBC vysílat. Psal se rok 1978. Nebyl si sám sebou příliš jistý a tak přijal místo producenta v rozhlase. Už ale za rok po uvedení hry psal její pokračování i verzi pro televizi (tu považuje za nejhorší) a hlavně román. Přesto si dokázal budovat image nenapravitelného lenocha ("Mám rád období nicnedělání. Miluji čvachtavé zvuky, které vydávají, když si tak plouživě plynou."). Jeho potřeba po okamžité reakci publika ho dovedla k tomu, že si jeho literární redaktorka, musela zřídit kancelář v jeho jídelně.
Když šel krátce po vydání Stopařova průvodce po galaxii na autogramiádu do jednoho knihkupectví v Soho, zajímal se o to, jakáže demonstrace se v té stejné ulici právě koná. Byl dost vyděšen, když se dozvěděl, že všichni ti lidé tam přišli kvůli němu. Jeho popularita vystoupala velmi vysoko. Každý další kniha byla velmi netrpělivě očekávána stále početnější základnou jeho fanoušků. Vedle Restaurantu na konci vesmíru (1980), Životu, vesmíru a vůbec (1982) a Sbohem a za všechny ty ryby (1984), vydal v roce 1983 s přítelem, spisovatelem a producentem, Johnem Lloydem knihu The Meaning of Liff - česky by to znělo asi Smysl žifota -, ve kterém pojmenovali věci a pocity, kterým chybělo odpovídající jméno (pojmenování pracovních depresí podle jmen měst apod.). V roce 1990 přidali ještě pokračování The Deeper Meaning of Liff.
V druhé polovině 80. let vytvořil postavu Dirka Gentlyho a adresoval jí dvě knihy, Holistická detektivní kancelař Dirka Gentlyho (1987) a Dlouhý temný čas svačiny duše (1988). Jeho život se dostával do permanentního chaosu a to nejenom finančního (každý předpokládal, že je mnohem bohatší, než skutečně byl - jeho slova. Na druhou stranu za Holistickou agenturu obdržel honorář po podpisu amerických a britských nakladatelů 2 000 000$...). Jeho alternativou se stal zájem o technologii (byl skutečně velkým fanouškem Applů) a ekologii.
S jeho potřebou konat záslužnou činnost se ekologie skvěle propojila. Podporoval Gorilí fond Dian Fosseyové, která bojuje o záchranu goril, i se zúčastnil pod záštitou organizace Zachraňme nosorožce pochodu ke Kilimandžáru v operním kostýmu nosorožce. Byl rovněž signatářem Velkého opičího projektu, za právo velkých opic na "život, volnost a zákaz mučení." Pomáhal uvést v chod charitaticní organizaci Comic Relief (Výpomoc smíchem) pro pomoc tomu nejchudšímu obyvatelstvu v rozvojových státech. Nebyl však fanatický aktivista. Radikálním byl pouze ateistou. Výsledkem těchto aktivit byla kniha Ještě je můžeme vidět... napsaná s přítelem Markem Carwardinem v roce 1990. Vydal ještě v roce 1992 poslední a poněkud depresivní zakončení Stopařské pentalogie Převážně neškodná. V roce 1997 byla také dokončena jeho už třetí počítačová hra (Stopařův průvodce po galaxii,1984; Byrokracie (Bureaucracy),1987; Vesmírná loď Titanic,1997).
V roce 1991 se oženil s právničkou Jane Belsonovou a o tři roky později se jim narodila dcera Polly. V roce 1999 se přestěhovali z domu v Islingtonu (zkušenému čtenáři-stopaři je to jistě povědomé) do kalifornské Santa Barbary, aby mimojiné dohlížel na produkci Stopaře coby filmu v produkci studia Walta Disneyho.
I přes protrpěný hollywoodský filmový proces chtěl natáčet film o Dirku Gentlym, psát internetové knihy a další. Po letech půstu se mu vrátila chuť do psaní. Škoda nadvakrát...


Douglas Noel Adams náhle skonal 11. května 2001 v Santa Barbaře v Kalifornii, den poté co byla nově objevená planetka pojmenována Arturdent.

Milý pane vydavateli!

Z čela mi stékali krůpějě potu, odkapávaly do klína, nechutně mi zmáčely oděv a lepily mi látku k tělu. Strašlivě nervózní jsem chvílemi seděl, chvílemi přecházel a zíral. Ve chvílích kdy jsem seděl, jsem se neovladatelně třásl, oči upřené na úzkou štěrbinu ve dvěřích, a čekal jsem a čekal - pořád jsem jen čekal. Ruce jsem svíral v pěst tak pevně, až se mi nehty zatínaly do masa. Každou chvíli jsem si přejel dlaněmi rozpálený vlhký obličej, ze kterého se mi řinul pot. To čekání bylo nesnesitelné. Kousal jsem se do rtu ve snaze zastavit třes vyvolaný strašlivým návalem strachu a netrpělivosti. Najednou se štěrbina pootevřela a dovnitř vklouzla pošta. Popadl jsem svůj výtisk Eagla a netrpělivě začnu rvát časopis z obalu.

Moje utrpení se o týden odsouvá!

D.N. Adams (12 let), Brentwood, Essex,
23. ledna 1965,
časopis The Eagle (populární sci-fi časopis 60. let).

Světla v jeho očích pohasla absolutně a vůbec naposled.

(Sbohem, a díky za ryby)

Ježíš řekl: "Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni." Ford Prefect řekl: "Co teď potřebuju, je něco pořádnýho k pití a pár kámošů."

(z řeči reverenda Anthony Hursta při smutečním obřadu za Douglase Adamse)